Po takřka čtyřech letech myšlenkových příprav, plánů nebo avizovaných a zase odvolaných cest jsem se loni na podzim rozhodl vydat do Santiaga de Compostela bez ohledu na kohokoliv dalšího. Předchozí cesty plánované s přáteli a odvolané tu kvůli práci, nemoci nebo financím mě přesvědčili, že jde především o osobní individuální rozhodnutí. V průběhu roku se postupně přidávaly důvody i těžkosti, kvůli kterým bylo vhodné dostát rozhodnutí. Naplnil se čas poutníka.
Asi čtrnáct dní před cestou jsem se potkal s Tekem, se kterým jsme v předchozích letech plánovali vyrazit. Měl volno a motivovat ho nebylo zas tak těžké, takže jsme si plácli na první část trasy, kterou jsem původně měl jít sám. S Jarkou jsme byli domluveni od půlky října na Camino Primitivo a mě lákaly pusté pláně za Burgosem, odkud jsem původně chtěl vyrazit a dojít do Ovieda. Spojení bylo ale tak ukrutné (víc jak dva dny v autobuse) nebo ukrutně drahé (vyjde skoro na stejno), takže jsme se nakonec s Tekem rozhodli pro první část francouzské cesty ze Saint Jean...
Přípravy
Už druhý den dávám dohromady věci potřebné na cestu, dokupuji potřebné nebo improvizuji. Sháním lehké rychleschnoucí kalhoty s odepínatelnými nohavicemi, ale nikde v dosahu vhodné nemají. Venku už mi druhý den schne spacák, kolem poledne ho dávám na slunce, vršek je stále ještě hodně mokrý... Navečer se vracím z Nové Paky a cestou se rozhoduji, že si jako druhé kalhoty vezmu staré vojenské, na koupení něčeho lehčího během zítřka rezignuji.
Kolem desáté se konečně dostávám k balení a najednou mi dochází, že spacák je stále ještě venku! Hlavně, že odpoledne lehce sprchlo... Ať žije fén - dosouším spacák, jak se dá. Před druhou ranní mám konečně vše sbaleno, tak ještě kontrolní vážení. A hle - 17. kilo! Pečlivě přemýšlím, čeho všeho se zbavit. Pokud chce být člověk víceméně samostatný a spát většinu času venku, není to úplně jednoduchá úloha. Nakonec stahuji náklad o necelá dvě kila.