Cesty

Vstávali jsme na sedmou a jako první poutníci opustili ubytovnu lehce po osmé. Bylo teplé ráno bez rosy, kolem ještě tma. Prvních osm kilometrů stoupání ke zbytkům hospitalu Santiago del Montouto v ca 1050 m.n.m, odpočinek. Na hřebeni jsou opět větrníky. Dole v Paradavelle nás u baru Meson zlákala nabídka černého piva. Dali jsme si ho, přikusujíc vlastní chleba a klobásu. Pivo bylo překvapivě dobré a s pobavením jsem zjistil, že ho vyrábí u nás v ČR.

Po druhé hodině ranní přišla mlha. Postupně zhoustla a zvedla se natolik, že ze stromů padal déšť a bylo nutné se přikrýt celtou. Vyrazili jsme v čas východu slunce do postupně se rozjasňujícího šedobílého prostoru. Z úhledné vesnice Castro jsme začali stoupat k sedlu Puerto del Acebo a krajina okolo se postupně vynořovala z mlhy. Opět krásný podzimní den!

Ráno jsme se probudili až před devátou. Inu, neděle. Rychle jsme se sbalili a šli po Caminu do La Mesy. La mesa tam bohužel nebyla, další je až na dušičky. Tak jsme se v parku před kostelem kolem jedenácté aspoň nasnídali.

Vstávali jsme ještě za tmy a před devátou vyrazili na cestu vzhůru. Cesta, která odbočuje nahoru ze sedla - zdá se - nevede na hřeben, a proto jsem rozhodnul o stoupání po úbočí hory vzhůru. Asi zde v tomto roce hořelo, a tak zde byl všechen pichlavý podrost spálen a dalo se postupovat vcelku dobře. Asi po půl hodině stoupání jsme narazili na úzkou cestičku, která se postupně změnila v v širší vyšlapanou cestu. Po ní jsme dorazili až na hřeben, cestou pak potkali krávy i koně se zvonci. Brzy jsme pak došli až na Camino, k jednomu z hospitálů.

Osazenstvo albergue začalo vstávat teprve před osmou,  nechtěli jsme rušit a tak jsme - byť probuzeni - užívali komfortu postele. Vycházeli jsme po deváté, byli nad Grand café a na poště (Jarka odeslala balík nepotřebných věcí na poštu do Santiaga - docela užitečná služba) a z Tinea se tak dostali až po jedenácté. Žádná to škoda, protože bylo nádherné ráno. Poutnická ubytovna stojí nahoře ve svahu a od ní byl nádherný výhled na Tineo a přilehlé hory. Po propršelém dni se na nás začalo usmívat slunce, v údolí se líně rozpouštěly mlhy...

V albergue jsme měli k dispozici počítač s připojením k internetu, takže jsem ráno provedl on-line odbavení ke zpátečnímu letu. Tentokrát jsme vyrazili o hodinu dřív, tedy o půl desáté :-)

Po druhé hodině ranní začalo pršet. Spali jsme až do devíti a odcházeli z ležení o půl jedenácté, když už první déšť ustal. Krajina okolo Camina nabízela pěkné výhledy, zelené remízky, vesnice, hory na obzoru, mlhy vystupující z údolí.

Ještě za tmy vstáváme na ranní mši. Pod dojmem dostatku času budím Jarku až po tři čtvrtě na sedm, když už kolem proběhne první sportumilovný Oviedan. Nakonec odcházíme až v půl osmé (nediv se poutníku a změň smýšlení, teď je tvou souputnicí žena).

V nejbližším kostele stíháme až růženec po mši. Obcházíme katedrálu, v kostele benediktýnek jsme přítomni zpívaným ranním chválám. Nádherná chvíle. Další mši v katedrále na devátou stíháme už bez problémů, je to jen pár kroků. Na cestu se vydáváme až po půl jedenácté, ještě před tím řeším telefonát s vrchlabskou farou.

Ve 3:15 vstávám, balím věci i přístřešek. Před pátou odjíždím autobusem do Ovieda. Po cestě napůl spím a napůl se snažím zachytit přejezd horského pásma Cordillera Cantábrica (Kantaberské pohoří).