Cesty

Camino Santiago

Tisíce lidí se každoročně vydávají na cestu, aby se při pouti do Santiaga de Compostela vydali všanc horku, prachu, dešti, nepohodlí a se svými těžkostmi, ale i nadějí a svými prosbami došli do cíle. Svatojakubská cesta, "matka všech poutnických cest" má zvláštní přitažlivost - univerzální potenciál člověka oslovit, pohltit a proměnit. Setkáte se na ni s hluboce věřícími křesťany, lamači pochodových rekordů, lidmi vnitřně zraněnými i s neustále hledajícími, s obyčejnými poutníky i boháči, pro které už vydělávání peněz ztratilo svůj smysl...

Den čtrnáctý

Ještě za tmy vstáváme na ranní mši. Pod dojmem dostatku času budím Jarku až po tři čtvrtě na sedm, když už kolem proběhne první sportumilovný Oviedan. Nakonec odcházíme až v půl osmé (nediv se poutníku a změň smýšlení, teď je tvou souputnicí žena).

V nejbližším kostele stíháme až růženec po mši. Obcházíme katedrálu, v kostele benediktýnek jsme přítomni zpívaným ranním chválám. Nádherná chvíle. Další mši v katedrále na devátou stíháme už bez problémů, je to jen pár kroků. Na cestu se vydáváme až po půl jedenácté, ještě před tím řeším telefonát s vrchlabskou farou.

Den třináctý

Ve 3:15 vstávám, balím věci i přístřešek. Před pátou odjíždím autobusem do Ovieda. Po cestě napůl spím a napůl se snažím zachytit přejezd horského pásma Cordillera Cantábrica (Kantaberské pohoří).

Den dvanáctý

V noci pršelo a byla bouřka. Říkám si po rozednění, jak bylo prozíravé vzít všechny věci ze šňůry na dosušení dovnitř. Když sbalím spacák, chci dát do batohu i boty. Aha, boty! Zůstaly celou noc venku! Vylívám z nich kaluž vody a směju se tomu.

Den jedenáctý

Po půl šesté ráno se na celtu ozvaly první kapky deště. Všude kolem je mlha. Prší s několika přestávkami až do osmé, pak si Tek balí a jde do městečka Villafranca Montes de Oca pro vodu. Když se vrátí, znovu se rozprší, snídáme v nízkém přístřešku.

Den desátý

Ráno vycházíme na osmou směr směrem k vesnici Grañón. Nenarazili jsme na žádný obchod a nic otevřeného nebylo ani v dalších 4 obcích, a tak jen s ranní sušenkou a zbytkem bagety jdeme 16 km až do Belorada. Krajina je nezajímavá, zemědělská. Stoupáme do olysalých, místy poli ozdobených kopců, cestou potkáváme další vádí, tentokrát s užším korytem. Je zataženo, před polednem se ale postupně vyčasuje.

Den devátý

Ráno přes osmou opouštíme albergue. Z vypraných věcí neuschlo takřka nic, venku lehce poprchává. Moderním centrem míříme na autobusové nádraží, kde Tek nachází spoj do Najery. První autobus nám ujel před nosem, další spoj jede až za hodinu. Nádraží je plné černochů a pochybných existencí, supů číhajících na znavené cestující a odložený batoh, před budovou hlídkují policisté. Střídavě prší.

Den osmý

Ráno vyrážíme ještě za tmy směr Los Arcos. Snídáme před ubytovnou, vedle je vodovod. Většina poutníků nás mezitím předchází. Cesta dál vede přes fotogenické Torres del Río mírně zvlněnou zemědělskou krajinou mezi poli a vinicemi, ubíhá nám docela rychle a po jedenácté jsme za polovinou trasy.

Den sedmý

Ráno se probouzím až před osmou, tělo si evidentně potřebovalo po včerejších 36 kilometrech více odpočinout. Za pár chvil vychází slunce, chvíli se díváme na krajinu od vrcholového kříže, pak balíme a scházíme dolů bez snídaně, nemáme už vodu.

Stránky