Ráno vyrážíme ještě za tmy směr Los Arcos. Snídáme před ubytovnou, vedle je vodovod. Většina poutníků nás mezitím předchází. Cesta dál vede přes fotogenické Torres del Río mírně zvlněnou zemědělskou krajinou mezi poli a vinicemi, ubíhá nám docela rychle a po jedenácté jsme za polovinou trasy.
Ráno se probouzím až před osmou, tělo si evidentně potřebovalo po včerejších 36 kilometrech více odpočinout. Za pár chvil vychází slunce, chvíli se díváme na krajinu od vrcholového kříže, pak balíme a scházíme dolů bez snídaně, nemáme už vodu.
V noci jsem se probudil naštvaný. Zdál se mi sen o skautské oddílové akci, kterou jsem měl na starosti a musel z ní odjet před koncem. Ostatní vedoucí přichystaný závěr vypustili jako zbytečný... vida, jaké stíny mě na Caminu dohánějí. Ráno brzká snídaně s ostatními ubytovanými, před osmou pak vyrážíme směr Alto de Perdon. Po cestě se rozhoduji, že dnešní trasu půjdu, bez náhodného výběru, právě za náš skautský oddíl.
V noci dvakrát pršelo, nikterak vydatně. Ráno vstáváme do tmy, balíme přístřešek. Po cestě okolo už procházejí první poutníci. Snídáme u kamenného mostu ze 12. století, během dne potkáme podobných historických skvostů ještě několik.
Po půlnoci přicházejí z pastvin v údolí koně se zvonci na krku. Tek mě budí a plaší koně svícením čelovkou, evidentně si to namířili přímo na nás. Obcházejí nás, aby se - cinkajíce - pásli o kousek výše. Postupně se ztrácejí z doslechu, aby se nad ránem zase vrátili.
Po ranním vstávání do tmy přicházíme na nádraží v Bayonne. Odtud nám odjíždí regionální vlak do Combo les Bains, kde kvůli výluce přesedáme na autobus. V ranním vlaku je očividně pět dalších poutníků. Před devátou hodinou dorážíme do Saint Jean Pied de Port, výchozího místa pro Camino Frances. Je jasno, v údolích pyrenejského předhůří se povalují ranní mlhy.
Na sedmou přijíždíme do Paříže. Z mikrofonu od řidičů se ozývá brutální české "Paříž!", byť už je většina cestujících zahraniční, tedy teď už spíše nečeské provenience. Venku je ještě tma, jak platí na celé pevnině středoevropský letní čas. Metrem se dostáváme z autobusového nádraží v Gallieni do Gambety. Odtud pak pěšky procházíme metropolí Francie. Zatím se Paříž zdá jako jakékoliv evropské velkoměsto, snadno zaměnitelné.
V půl desáté se scházíme s Tekem u Lidlu.
"Tak kolik váží tvůj batoh?"
"15 kilo... ale vlastně jsem tam nezapočítal vodu, kterou koupím..."
Takže jako dva těžkotonážní poutníci nakupujeme lehce jídla, misku pro Teka (2. díl ešusu jsem v rámci úspor nechal doma) a po půl jedenácté vyrážíme vlakem do Prahy. V Praze obědváme a dáváme si poslední české pivo na dlouhý čas. Ve čtyři pak vyrážíme s autobusem Eurolines do Paříže.
Po takřka čtyřech letech myšlenkových příprav, plánů nebo avizovaných a zase odvolaných cest jsem se loni na podzim rozhodl vydat do Santiaga de Compostela bez ohledu na kohokoliv dalšího. Předchozí cesty plánované s přáteli a odvolané tu kvůli práci, nemoci nebo financím mě přesvědčili, že jde především o osobní individuální rozhodnutí. V průběhu roku se postupně přidávaly důvody i těžkosti, kvůli kterým bylo vhodné dostát rozhodnutí. Naplnil se čas poutníka.
Camino Frances nebo-li Francouzská cesta je nejznámější a nejvíce využívaná ze svatojakubských cest. Vede napříč severním Španělskem, prochází přes hory i náhorními planinami. Vzhledem k vysoké návštěvnosti je velmi dobře značená, cesty jsou upravené, ubytovny celoročně dostupné. Zvláště poslední úsek cesty je ale v letních měsících kvůli komercionalizaci poutí charakteristický spíše nechutnou tlačenicí a bojem o místa v ubytovně.