Na sedmou přijíždíme do Paříže. Z mikrofonu od řidičů se ozývá brutální české "Paříž!", byť už je většina cestujících zahraniční, tedy teď už spíše nečeské provenience. Venku je ještě tma, jak platí na celé pevnině středoevropský letní čas. Metrem se dostáváme z autobusového nádraží v Gallieni do Gambety. Odtud pak pěšky procházíme metropolí Francie. Zatím se Paříž zdá jako jakékoliv evropské velkoměsto, snadno zaměnitelné.
V půl desáté se scházíme s Tekem u Lidlu.
"Tak kolik váží tvůj batoh?"
"15 kilo... ale vlastně jsem tam nezapočítal vodu, kterou koupím..."
Takže jako dva těžkotonážní poutníci nakupujeme lehce jídla, misku pro Teka (2. díl ešusu jsem v rámci úspor nechal doma) a po půl jedenácté vyrážíme vlakem do Prahy. V Praze obědváme a dáváme si poslední české pivo na dlouhý čas. Ve čtyři pak vyrážíme s autobusem Eurolines do Paříže.
Po takřka čtyřech letech myšlenkových příprav, plánů nebo avizovaných a zase odvolaných cest jsem se loni na podzim rozhodl vydat do Santiaga de Compostela bez ohledu na kohokoliv dalšího. Předchozí cesty plánované s přáteli a odvolané tu kvůli práci, nemoci nebo financím mě přesvědčili, že jde především o osobní individuální rozhodnutí. V průběhu roku se postupně přidávaly důvody i těžkosti, kvůli kterým bylo vhodné dostát rozhodnutí. Naplnil se čas poutníka.
Camino Frances nebo-li Francouzská cesta je nejznámější a nejvíce využívaná ze svatojakubských cest. Vede napříč severním Španělskem, prochází přes hory i náhorními planinami. Vzhledem k vysoké návštěvnosti je velmi dobře značená, cesty jsou upravené, ubytovny celoročně dostupné. Zvláště poslední úsek cesty je ale v letních měsících kvůli komercionalizaci poutí charakteristický spíše nechutnou tlačenicí a bojem o místa v ubytovně.