Ráno jsme se probudili až před devátou. Inu, neděle. Rychle jsme se sbalili a šli po Caminu do La Mesy. La mesa tam bohužel nebyla, další je až na dušičky. Tak jsme se v parku před kostelem kolem jedenácté aspoň nasnídali.
Odtud vede cesta nahoru po silnici, na hřeben s větrníky, do výše kolem 1.000 m.n.m., aby pak sešla serpentinami o celých 700 výškových metrů níže, k hrázi přehrady Salime. Hráz je mimochodem úctyhodná, skoro 130 m vysoká a zdouvá vody řeky Navia v délce 22 km. Kousek za hrází, na druhé straně údolí, je hotel. Do Grandas to bylo ještě 6 km stoupání, tak jsme se jali luštit venku umístěný jídelní lístek. Moc moudří jsme z toho nebyli, ale hlad je hlad, takže jsme se zde rozhodli dát si nedělní oběd. Na tuhle nabídku jídel nepomohl ani kapesní česko-španělský slovník a tak, v domnění, že dostaneme jídlo pro dva, jsme si objednali "náhodným výběrem" jednu ze specialit za 14 €. Donesli nám humry, langusty, mušle a škeble v chutné omáčce. Nikdy předtím jsem tyhle mořské potvory, na rozdíl od Jarky, nejedl, ale poprali jsme se s tím statečně. Naplnili jsme břicha a vyprázdnili peněženky a plni bláznivé radosti z téhle nedělní výměny peněz za hodnoty pomíjející jsme stoupali směrem ke Grandasu.
V městečku jsme potkali Fernanda, užíval si zde s knihou večeře. Mše tu opět nebyla, pravděpodobně se v místním kostele pravidelně neslouží. Rozhodli jsme se tedy občerstvit se alespoň nedělním čtením a pokračovali dál. Asi po 2 km, za vesničkou La Ferrapa, je pěkný přírodní parčík s vodovodním kohoutkem. Prostý a úžasný servis pro poutníky. Nezbylo nic jiného, než zde povečeřet a ulehnout mezi stromy.
