Ještě za tmy vstáváme na ranní mši. Pod dojmem dostatku času budím Jarku až po tři čtvrtě na sedm, když už kolem proběhne první sportumilovný Oviedan. Nakonec odcházíme až v půl osmé (nediv se poutníku a změň smýšlení, teď je tvou souputnicí žena).
V nejbližším kostele stíháme až růženec po mši. Obcházíme katedrálu, v kostele benediktýnek jsme přítomni zpívaným ranním chválám. Nádherná chvíle. Další mši v katedrále na devátou stíháme už bez problémů, je to jen pár kroků. Na cestu se vydáváme až po půl jedenácté, ještě před tím řeším telefonát s vrchlabskou farou.
Když po necelé hodince vyjdeme z města, před námi se otevírá svěží kopcovitá, příjemně do zelena zbarvená krajina. Je skoro jasno, přes 20 stupňů Celsia. Několikrát během cesty stoupáme a klesáme přes kopce a hřebínky do údolí potoků a řek. Převýšení to nejsou veliká, ale charakter cesty je odlišný od typických táhlých stoupání a klesání na Francouzské cestě. Jak se dozvídám z poutnické tabule další den, výchozí Oviedo leží ve výšce ca 150 m.n.m., nejvyšší bod cesty byl 303 a nejnižší 40 m.n.m.
Před Peñaflorem se koupeme na chvíli v řece. Je příjemně čistá, slunce hřeje. Den končíme nad městečkem Grado, ve skrytu ohraničené louky, pod provizorně natáhlým přístřeškem. Krásně svítí hvězdy, cirrovitá oblaka zmizela, zdá se, že pršet bude až zítra večer či pozítří.
