Popeleční středou, která letos připadá na 17. února, začíná postní doba. Trvá 40 dní, až do Velikonoc a během ní jsou křesťané nabádáni k dobrovolnému zříkání se požitků a bohatého jídla. První a poslední den této doby - Popeleční středa a Velký pátek jsou pak dny přísného postu. Jaký je vlastně význam postní doby? Je nějak aktuální i dnes? A proč se vůbec křesťané postí??
Předně je důležité upozornit, že půst není záležitostí výhradně křesťanskou. Naopak, je vlastní všem náboženstvím - postí se Židé, Muslimové, Hinduisté, stoupenci Buddhismu, Taoismu i přírodních náboženství. Co je tedy na postu tak zvláštní, důležité a přitažlivé, že se postí lidé po celém světě, lidé všech vyznání?!
Půst je pro tyto lidi skutkem pokory k Bohu i k sobě navzájem. Člověk, který se postí, a dělá to ne z pouhého náboženského (církevního) nařízení, ale z vlastního vnitřního přesvědčení, tak jedná z lásky a v lásce. Stejně jako dva lidé, kteří se milují a jsou ochotní se vzdát pro sebe navzájem materiálního bohatství i intimního sblížení, jsou ochotni být na čas odloučeni, aby pak mohli být spolu, vzdávají se postící se lidé svého dostatku pro Boha i pro druhé. Zvláštní zkušeností postu je, že se láska a pokora odříkáním neoslabuje ale naopak posiluje. Utvrzuje člověka v trpělivosti a nesobeckosti, protože během postu pociťuje útrapy a strádání, ale z vlastní vůle je snáší. Člověk, který tak činí, se učí ovládat své touhy a pokušení, posiluje svou vůli a tím víc je pak sám sebou.
Půst je uvědoměním, že to, co člověk má a dostává, není samozřejmostí. Ukazuje člověku, že se dá jíst a hospodařit mnohem skromněji. Půst je odvrácením mysli od materiálních potřeb k potřebám duše. Půst je poutnickou zkušeností, kterou lze zažít bez fyzického putování. Delší půst je zkouškou radosti, protože dlouhodobé odříkání si jen kvůli sobě je opravdu utrpením, dá se snášet s lehkostí jen v radosti a bez zbytečného sebepozorování.
A právě proto je i dnes aktuální a důležitý. Zvykli jsme si mít všechno, co považujeme za důležité, hezké, moderní, chutné, zábavné. Nejsme ochotni si něco odříkat. Jsme přesvědčováni, že na vše obvyklé máme právo. Zvykli jsme si vlastnit nemovitosti, zboží, lidi (společenství, zaměstnance, přátele) i zážitky a když pak přijde epidemie a lecos je nám zakázáno, jsme z toho celí nesví. Odvrácenou stránkou takového přístupu je ale množství psychických onemocnění, kardiovaskulárních a jiných civilizačních chorob, znečištěné ovzduší, napřímené linky řek, energovodů a dálnic, řepkou oseté polní dálavy, neúcta k zákonům, krajině a zvláště k sobě navzájem. Zatímco v naší civilizaci umírají desetitisíce lidí na poruchy organismu způsobené přejídáním, umírají v zemích třetího světa stále miliony lidí hladem.
Křesťanství volá po půstu, modlitbě a almužně jako třech pilířích našich skutků v postní době. Zvláště pak almužna, tedy solidarita s chudými a pomoc chudým, je velikou výzvou dnešní doby. Láska k chudým a pomoc těm, kdo trpí nějakým nedostatkem a nouzí, je odvěkou součástí tradice církve, je jednou ze ctností křesťanů, skutkem opravdové bratrské lásky. Proto zvláště postní doba, která je zároveň přípravou na Velikonoce - největší křesťanské svátky roku, by nás měla přimět k zamyšlení se nad sebou a nad tím, jak žijeme, k aktivní solidaritě s druhými, zvláště s těmi, kdo mají méně, nebo jsou více omezeni, než my. Oběma stranám to prospěje.
(recyklováno z článku pro časopis Puls 2/2002, stále aktuální)