Pro mnoho z lidí stojících mimo křesťanství je existence velkého množství křesťanských církví důkazem proti tomuto náboženství, ba přímo svědectvím křesťanů proti sobě. Různé denominace hádající se o slova, význam biblických textů, podobu liturgie, historickou věrohodnost a apoštolskou posloupnost nebo o podobu křtu jim mohou připomínat politické handrkování se o “jedinou správnou” cestu, o moc. Nelze zastírat, že to tak občas bývá a že rozdělení křesťanů je mezi mnohými z těch, kteří svoji cestu myslí vážně, považováno za velikou hanbu.
Právě v proudu těch nejvíce rozdělených, evangelických křesťanů, se počátkem 20. století objevila snaha nepříznivou situaci napravit, najít společnou řeč, spolupracovat. Nezůstalo jen u toho a tak by se dalo říci, že dějiny křesťanství jsou ve 20. století dějinami ekumenismu. V prvotním nadšení se zrcadlila touha po společném díle, společném učení evangelia a chápání věrouky. Léta ale ukázala, že ustoupit ze svých představ a požadavků je i pro aktivní členy ekumenického hnutí velmi těžké. Koncem minulého století se pak mnohem více než praktický ekumenismus vyzdvihuje ekumenismus duchovní, vytváření společenství křesťanů různých církví. Je to prohra ?
Možná se dá ale na v úvodu zmíněnou situaci dívat i z opačného konce. Totiž že “rozdělení” křesťanů a rozdílné články víry (= dogmata) nejsou svědectvím proti křesťanům, ale naopak pro ně. V prvé řadě svědectvím o lidskosti Církve, neboť křesťané (kněze či kazatele nevyjímaje) nejsou nějakými dokonalými anděly, kteří vždy dokážou to, co chtějí, nejsou lidmi bez slabostí a hříchu. Za druhé svědectvím o Boží přítomnosti v Církvi, která nás vede k důkladnému zkoumání učení a evangelia, svědectvím o Pravdě, kterou nemůžeme uchopit do několika větných spojení, svědectvím o rozmanitosti v Jednotě a Kráse, která má svůj řád. Jestliže si křesťané nejsou jisti sami sebou, dává jim to prostor, aby do jejich života vstoupil Hospodin.
V lednu se jako tradičně scházejí křesťané různých církví ke společným prosbám a modlitbám při Aliančním týdnu modliteb a Týdnu modliteb za jednotu křesťanů (18.-25.1.). Myslím, že tuto (nejen lednovou) touhu scházet se ve společenství vystihují dobře slova žalmu dvacátého třetího:
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách,
vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje,
stezkou spravedlnosti mě vede
pro své jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nebudu se báti zlého,
vždyť ty jsi se mnou.
Pastýř, který je nám všem společný, se totiž obejde bez -ismů, není tu pro ideje a hnutí, ale pro člověka.
napsáno pro časopis Puls 1/2005, přidáno k zamyšlení do covidového týdne modliteb za jednotu křesťanů