S nastávající adventní dobou a blížícími se vánočními svátky není bezpředmětné zamyslet se nad smyslem, obsahem, poselstvím Vánoc. Jestliže totiž neznám smysl, proč bych pak měl nějaké svátky slavit? Nešlo by potom jen o mrtvou tradici i nebo o něco, s čím se nemohu vědomě ztotožnit? Mnoho z nás hledá význam Vánoc v minulosti a z tohoto pohledu na ně nahlíží. Poselství a obsah těchto oblíbených svátků ale musíme hledat i v současnosti, protože kdyby se vytratil, Vánoce už nebudou Vánocemi.
První, co se lidem vybaví při slově Vánoce, jsou dárky, stromeček, spousta napečeného cukroví. K Vánocům a dárkům patří také čilý ruch a shon, nazdobené výlohy, plné obchody, fronty na kapra. Jsou to jistě i vánoční reklamy, koledy v rádiích, vánoční filmy a pohádky v televizi. Nemotorný (a bázeň vzbuzující) Santa Klaus před supermarketem, večerní “lyžovačka” za umělého osvětlení, spousta turistů, “rodinná pohoda”, vánoční betlém, divadelní představení, tradiční zvyky a obyčeje. Pro ženy též nepochybně veliký a sáhodlouhý úklid, potřeba mít všude čisto a uklizeno, mít vše napečeno, navařeno, připraveno. Pro střední a mladší generaci je nedílnou součástí vycházka “za kulturou” – tedy do kostela na půlnoční na “Rybovku”. (A běda jestli ji letos nebudou hrát!) Ještě jsem zapomněl na sníh, svíčky a ozdoby, projevy starostů a … a tak dál.
Co je ale smyslem oněch svátků, tím, co to všechno nese? Rozdávání dárků?spíše ne. Jestliže mám někoho rád, není důvod, proč bych mu měl svou náklonnost či lásku vyjadřovat jen jednou v roce, v určený den a ještě k tomu předem určeným hmotným způsobem. Kolektivní obdarování je hezká myšlenka, sama o sobě ale nemůže plnost Vánoc obsáhnout. Smyslem Vánoc asi nebude ani hromadění dárků (které potom mohu druhým s pompou předat), jídla, pití, zážitků, užívání si “sváteční pohody”. Celé to obchodnické a mediální běsnění, stejně tak jako naše hromadění čehosi notně zavání egoismem. A asi těžko by někdo schvaloval označení Vánoc za svátky egoismu. Významem a poselstvím těchto svátků asi nebude ani rodinná pohoda na povel (která nastává zpravidla půl hodiny před večeří), zvláště když je vykoupena hodinami drhnutí podlahy a umyvadel v nepříliš bdělém stavu, hádkami s ostatními členy rodiny, stresem, vyčerpáním, bolestí pramenící ze zneuznání, z nedostatku času, který je věnován dětem, z neschopnosti prolomit zavedená klišé. O mrtvolné strnulosti vánočních zvyků, které už nejsou naplněny ani vírou ani nadějí, mi připadá zbytečné hovořit. Šťastný a veselý národe, který tak snadno zapomínáš!
Šťastný a veselý. Ano, v tom to je. V radosti, která naplňovala a stále naplňuje křesťany, kteří stáli na počátku naší podoby Vánoc. Ten, kdo se dokáže spontánně radovat, kdo vnímá krásu kolem sebe, kdo se raduje z pomoci a obdarování druhých, ten má v rukou klíč k pochopení smyslu Vánoc. Tím je radost z příchodu Krista, z příchodu toho, jemuž není osud člověka lhostejný. Radost z toho, že člověk není ve světě sám, že je tu Někdo, kdo nás přese všechny starosti, bolesti, nedokonalosti a poklesky zve na cestu života.
Právě radost je také poselstvím Vánoc. Nejedná se o žádnou karikaturu této hluboké hodnoty. Není to “radost” z lidských selhání a přehmatů, obhroublých vtipů, výhry nad strojem nebo druhým člověkem, z hromadění věcí, prožitků a potěšení, ale naopak radost z času stráveného s rodinou a se svými dětmi, ze skutků učiněných spontánně, z pomoci druhým, z odpuštění a milosrdenství, z naplňování života. To je ono staré a přitom tak aktuální poselství, které zároveň dává zcela jiný význam vánočním svátkům.
Zkuste tento rok přetnout otěže strachu a jednolitosti. Zkuste o těchto Vánocích nalézt pravou radost. Není k tomu potřeba hromada dárků, stačí jen pár drobností a odvaha říct druhým, že je máte rádi. Není k tomu potřeba mít všechno uklizeno a navařeno a napečeno. Uklidit můžete po Vánocích. Vaši blízcí vás často potřebují víc, než špinavá podlaha. Svátky radosti jdou oslavit skromně a přesto jedinečně a hluboce.
napsáno pro časopis Puls 12/2005